Jsi velký světoběžník, ale vždy si v cizině strávil jen krátký čas. Tentokrát však tvůj pobyt v cizině bude o poznání delší, je to tak?

Ano, v minulých letech jsem byl limitován svým studiem, a proto jsem si mohl dovolit vycestovat jen v prázdninových měsících. Nyní je mé studium u konce a začíná nová životní etapa.

Proč tentokráte padla volba právě na Čínu?

Po mé loňské návštěvě Šanghaje, kde jsem spolupořádal první florbalový kemp, jsem byl osloven, abych začal pracovat pro tamní florbal. Avšak před sebou jsem měl poslední ročník vysoké školy a nemohl jsem tuto nabídku přijmout. Na podzim se Číňané přiletěli podívat na fungování českého florbalu a na tréninkový proces ve Spartě. Byl jsem znovu osloven s tím, že mohu v klidu v Česku dostudovat a oni na mne zatím počkají. Docela dlouho jsem váhal a rozebíral to ze všech možných úhlů. Nakonec jsem si uvědomil, že je to příležitost, jak se podílet na něčem jedinečném, která se už nikdy nemusí opakovat. Proto jsem se rozhodl ji využít a vyrazit rozvíjet florbal do Číny.

Za čím vším do Číny vyrážíš?

Asi to bude jedno velké dobrodružství. Mým primárním úkolem bude vychovat první generaci čínských florbalistů. Zároveň utvořit systém výchovy hráčů a trenérů. Budeme vytvářet nové kluby, zakládat soutěže, pořádat turnaje a spoustu dalších aktivit spojených s florbalem. Mimo florbalová hřiště očekávám poznávání nové kultury, nových lidí a spoustu životních zkušeností.

Lze vůbec tvé nové působiště nějak se Spartou porovnat? Na jaké úrovně se nachází tamější florbal?

Myslím, že se jedná o neporovnatelné. Sparta je klub na světové úrovni s obrovskou základnou šikovných florbalistů a zkušeným trenérským týmem. Čína je florbalové pole neorané, kde teprve vše začne vznikat. Předpokládám, že se moje práce bude výrazně lišit a to zejména v tom, že to, co nám přijde samozřejmé, v Číně platit nebude. Budu muset hledat nové cesty a přesvědčit Číňany, že mé postupy jsou ty správné a vedou k cíli.

Pokusíme se opět o všem blogovat, takže případní čtenáři se mají opět na co se těšit pod odkazem www.letimsvetem.cz.

Jak bys své působení ve Spartě zhodnotil? Plánuješ se do někdy klubu vrátit?

Sparta se pro mne stala srdcovou záležitosti. Když vidím klubové triko k dvacátému výročí, kde se píše „JSME RODINA“, není to pro mne jen prázdná fráze, ale něco, s čím se na 100% ztotožňuji a opravdu se jako člen takové rodiny cítím. V podstatě celé mé pětileté působení v Praze bylo od počátku spojené se Spartou. Vzpomínám na své začátky v roce 2011, kdy se jednalo ještě o prvoligový klub, který nastartoval obrodný proces. Když se ohlednu, vidím, jak jsme se z průměrného florbalového klubu posunuli mezi absolutní špičku. Máme dvě akademie, stovky dětí, silný trenérský tým, nabitý A-tým  a klubovou kulturu, kterou nám mohou jiné celky jen závidět.

 Hodnotit mé působení musí jiní, avšak za sebe mohu říct, že mi Sparta dala tolik životních zkušeností a zážitků, že by to vystačilo na několik knih. Tím nejdůležitějším jsou pro mne lidské vztahy a vazby, které se mi během tohoto období povedlo navázat. Myslím, že vznikla přátelství, která přesahují za florbalová kolbiště, a toho si vážím asi nejvíce.

A jak už jsem psal výše, Sparta je pro mě rodina. Můžeš od ní na čas odjet, ale vždycky se budeš vracet. Pokud se nic zásadního ve vedení Sparty nezmění a bude zájem, vždy se rád vrátím.

Pro Spartu si odváděl spoustu skvělé práce. Nebude ti sparťanské prostředí chybět? Co zde považuješ za svůj největší úspěch?

Bude mi nesmírně chybět. Vždy se mi v tomto prostředí skvěle pracovalo. Celý život mám zatím štěstí na dobré lidi, avšak takovou koncentraci, jako u nás, jsem nezažil. Vždy jsem cenil, že mí kolegové dokázali oddělit pracovní rovinu od té přátelské. Prošli jsme společně mnoho náročných chvil a vždy si navzájem pomohli. Bavila mne zejména zdravá nespokojenost Jardy Berky, se kterým jsme vždy hledali cesty, jak klub posunout v mnoho směrech zas o krůček dál a nikdy neusnout na vavřínech. Vyústilo to v mnoho bouřlivých debat, která však byli vždy věcné a obohacující.

Za svůj největší úspěch ve Spartě považuji vybudování akademie Barrandov. Když jsem na Barrandov dorazil v roce 2013 poprvé, našel jsem tam halu s pár dětmi. Cílem bylo vybudovat časem plnohodnotnou větev srovnatelnou s tím, co je na Podvinném mlýně. Nebylo to vždy jednoduché a prošli jsme si velkou dávkou krušných chvil, avšak nyní, když Barrandovskou akademii po třech letech předávám, vidím, že se to povedlo. Tady patří obrovský dík všem mým Barrandovským kolegům, kteří, v ne vždy jednoduchých podmínkách, dávali svým svěřencům vše a proto je dnes barrandovská větev tam, kde je. Rád bych také zmínil rodiče okolo ročníku 2000, kteří byli zejména v začátcích obrovskou oporou, a proto bych rád za celou Spartu vyjádřil jedno velké díky!

S juniory jste měli slabší začátek sezóny, poté jste se ovšem nastartovali k parádním výkonům a postup do semifinále vám unikl až v rozhodujícím pátém čtvrtfinálovém utkání s Bohemkou. Nemrzí tě, že si se nerozloučil medailí?

Předešlá sezóna byla asi úplně tím nejtěžším, co jsem zažil, ale zároveň i tou nejobohacující a nejkrásnější. Po zklamání z čtvrtfinálového vyřazení od FBC Ostrava jsme s velkým úsilím nastoupili do letní přípravy. Tým byl hladový a opravdu šlapal. Toto období vyvrcholilo na brněnském Open game, kde suverénními výkony dokráčel pro vítězství. Od té doby jakoby nastal zlom a tréninková morálka šla výrazně dolů a s ní i výkony. Předzvěstí bylo slabé účinkování na zářijovém G2 Cupu a absolutní dno jsme trefili v Pardubicích, kdy jsme po hororovém začátku utkání v půlce prohrávali 0:7. Docela dlouho jsme se na dně vláčeli a hledali cestu ven. Musím přiznat, že to bylo nesmírně těžké období a tady bych chtěl nejvíce ocenit sounáležitost a pomocnou ruku, které se mi od sparťanského vedení dostalo. Ukázalo se, že když se schopní lidé spojí dohromady, pomůžou si a jdou společně za svým cílem, není žádná propast příliš hluboká. Podařilo se nám konečně začít stoupat, což vyústilo až v 15ti zápasovou sérii, kdy jsme v každém zápase do konce základní části brali body a získali jsme si takový respekt, že při volbě soupeřů do play-off nás nikdo nechtěl a zůstali jsme na pražského rivala Bohemians. Byla z toho série jako řemen, s divokou atmosférou a i přes různé kontroverze se mi nesmírně líbila a bavila mne. Rozhodovali maličkosti. Nejvíce mne asi mrzí prodloužení 4. zápasu, kdy bylo několik situací, ze kterých jsme mohli proměnit svůj matchball a postoupit do vytouženého semifinále. Soupeř však prokázal obrovskou odvahu a sérii otočil ve svůj prospěch. Věřím, že kdybychom tento čtvrtý zápas získali a postoupili, šli bychom až do finále. Ale na kdyby se nehraje. Medaile mne mrzí, ale ty zážitky, které jsem si odnesl, přetrvají i bez placky na krku.

V barrandovské akademii převezme tvůj post Dan Wertheim, kterého si dříve právě v juniorech trénoval. Jaký máš na Dana pohled?

Mám velkou radost, že je to právě Dan Wertheim, který bude nově zastávat funkci šéftrenéra. Byl to právě Dan, který se mnou misi na Barrandově v roce 2013 započal. V Danovi má barrandovská akademie schopného manažera, který umí dát věcem řád a posouvat nastavené standardy zase o kus dále. Líbí se mi jeho cit pro pořádek, vztah a pokora k vzdělávání se a zároveň mladický drive, který přinese akademii Barrandov spoustu pozitivních změn. Přeju mu mnoho úspěchů a zároveň bych si přál, aby zůstaly zachovány určité hodnoty, za kterými jsem vždy na Barrandově stál a to zejména to, že všechny děti si zaslouží sportovat.