V prvním ročníku udělování cen nejlepším sparťanům sezóny za ročník 2014/2015 byly rozdány ceny celkem ve 14 kategoriích. Mezi tyto kategorie patřila také volba nejlepšího trenéra a právě vítěz této kategorie, Michal Eisenkolb, nám řekl pár slov.
Co říkáš na první ročník předávání cen nejlepším Sparťanům sezóny?
Nejlepší Sparťani sezony je super nápad, který se doufám bude opakovat i v dalších letech. Mám pocit, že, napříč kategoriemi, to všichni berou jako velkou poctu a určitě je to ocenění bude tlačit k dalšímu zlepšování v budoucnu. I já sám, jako nejstarší oceněný, to považuji za velký závazek do budoucna a budu se snažit dělat tomuto ocenění čest. Plaketa nejlepšího trenéra je umístěna na čestném místě, hned vedle plakety pro nejlepšího mladšího žáka z Podviňáku. Každé ráno u snídaně se na ně s Matějem s hrdostí koukáme. Chápu to jako ocenění své práce a děkuji všem, kteří mě vybrali. Jedinou malinkou výtku bych měl k tomu, že se při předávání stálo za reklamními bannery a na oceněné z hlavní tribuny nebylo vidět. To jsou ale jen maličkosti, které se do příštího roku určitě vychytají.
S dětmi ve Spartě pracuješ skvěle, co tě vůbec k trénování florbalu přivedlo?
Práce s dětmi je jedna z vůbec nejlepších věcí, která mě za poslední léta potkala. Začal jsem proto, že když jsem na Spartu přivedl svého staršího syna, stejně jsem vždycky seděl na lavičce a koukal na děti, pod vedením Radka Križka a později Rendy Jelínka s Honzou Hazlbauerem. Mám totiž celý život rád sport a kdykoliv můžu, tak se ho aktivně i pasivně, jako gaučový typ, účastním. Jednoho dne mě Renda oslovil, jestli bych mu nechtěl pomáhat a pak už byl opravdu jenom malý krůček k mým trenérským začátkům. Proto bych touto cestou chtěl vzkázat všem skvělým rodičům, kteří se na tréninky svých dětí chodí sledovat, aby se nebáli a šli nám pomoci. Budeme moc rádi za každého tátu, nebo mámu, kteří se budou aktivně podílet na dění na palubovce a vloží se do toho s námi trenéry. Jsme jedna velká rodina, a tak to opravdu cítím, a jako rodina si můžeme navzájem pomáhat. A věřte mi, že není lepší pocit, než vidět, jak se děti pod vaším vedením zdokonalují ve florbalových dovednostech a vidíte na nich, že mají ten sport opravdu rádi. A to je hlavní motor, který mě pohání pořád dál a dál.
Pořádáš florbalové turnaje zvané Míchačka, o které neustále roste zájem, čím si to vysvětluješ?
Míchačka je takové dítě, které roste a sílí. Narodilo se vlastně už kdysi dávno, když začal Radek Križko pořádat, na staré dobré hale Sparty na Letné, turnaje podobného typu. Sešly se děti různých věkových kategorií a rozdělily se do jednotlivých týmů. Potom jsme o tomhle modelu začali mluvit právě s mým guru Rendou Jelínkem a jednoho dne jsem to prostě zkusil. Oslovil jsem trenéry, o kterých jsem tušil, že by se jim to mohlo líbit a udělal jsem první Míchačku. Tenkrát, tedy asi před třemi lety, se zúčastnily týmy Sparty a SKV. Dopadlo to skvěle a pak už se to rozjíždělo více a více. Následoval Tatran, potom Slavie Plzeň a další. Na posledním ročníku už bylo celkem skoro 150 dětí z různých koutů republiky a vše jede tak, jak od začátku zamýšlím. Nevraživost mezi oddíly se otupuje, děti prostě dorazí a celý den hrají florbal bez tlaku na výsledek. Trenéři jsou taky v klidu a pohoda, která sálá ze všech účastníků, mi jen potvrzuje, že tahle cesta není špatná. Když se potom potkáme v ligových soutěžích třeba s Tatranem, neslyším už "Sparťane smrdíš" a podobné nesmysly, ale třeba "Čau kámo, tak jak se máš?" No není to lepší?
Máš další plány, jak tento projekt rozvíjet?
Plány s Míchačkou mám do budoucna určitě veliké. Rád bych, aby se z tohoto modelu stala alternativa k výsledkovým soutěžím, které by se účastnilo více klubů s podobným smýšlením, jako máme my na Spartě. První vlaštovky už se objevují a třeba kluci z Plzně už Míchačku také uspořádali. Další turnaj se chystá v Liberci a věřím, že až k tomu přičuchnou i další týmy, rozjede se to ještě více. V neposlední řadě mám obrovskou radost z toho, že vítězové turnaje, kterými jsou vždy všichni, protože na Míchačce se prostě neprohrává, mohou dostat zaslouženou odměnu. To by nešlo bez nezištné pomoci z řad rodičů, kteří mají chuť se podílet na chodu celé akce. Za to jim, a oni vědí, o koho jde, patří můj velký dík. Jen díky jim, můžu za minimální startovné uspořádat vždy na konci velkou tombolu o ceny a mnozí z vás jistě vědí, že tenhle zlatý hřeb turnaje je vždy jedním z jeho nejlepších momentů. Podařilo se mi konečně uskutečnit ještě jednu věc, která by i do budoucna měla být s Míchačkou propojena. Určitou část z vybrané částky jsem mohl odeslat na konto Dobrého anděla, což je nadace, věnující se dětem, které, bohužel, neměly to štěstí a jejich zdraví jim neumožňuje prožívat takový život, jaký mají ti šťastnější...
Co tě dál motivuje dělat tuto práci, za kterou nemáš téměř žádné finanční ohodnocení, a navíc ti bere spoustu tvého volného času?
Motivace do další práce je velmi jednoduchá. Máte spoustu dětí, které přijdou na trénink a chtějí si vydechnout od školních povinností a uvolnit se. A to jim také chci umožnit. Sport je totiž obrovský ventil a relax a i když třeba jednou nebudou hrát florbalovou extraligu, jsem přesvědčen o tom, že pokud jim to trenér od malička nezoškliví svými přehnanými ambicemi, budou mít sport rádi do konce života a snad z nich vyrostou i správní a spokojení dospěláci, se kterými se jednou rád potkám. No a když jednou tu extraligu třeba hrát budou, o to větší hrdost budu cítit. Jediné negativum ubírání mého volného času vidím v tom, že si každý rok musím obnovit šatník svých trenérských triček, jelikož se stále nějak smrskávají...
V projektu Díky trenére si mezi TOP 30ti trenéry, znamená pro tebe něco toto ocenění?
Ocenění Díky trenére je věc, ze které mám velikou radost. Už to, že jsem se dokázal dostat do Top 30, jako jediný zástupce florbalu v České republice, je pro mě úžasná věc. Díky trenére je aktivita, která má jeden jediný účel, a to poděkovat trenérům mládeže za jejich práci s dětmi. Beru to jako velkou poctu a doufám, že Spartě nedělám ostudu. Koncem září se bude rozhodovat o nominaci mezi posledních deset. Tak mi držte palce a třeba to vyjde. A když ne, budu stejně spokojený a budu pořád dál pokračovat v cestě, kterou jsem se rozhodl vydat.
